Jak je důležité míti volno

23. října 2017 v 9:15 | M. (that journal girl)
Nikdy jsem neříkala, že jsem na tomhle blogu byla nějak extra aktivní, ale vždycky se mi podařilo vydat alespoň jeden článek za měsíc. A pak přišlo září.
 

Snažím se myslet pozitivně a celkem mi to jde

20. srpna 2017 v 19:40 | M. (that journal girl)
Když se dívám na svůj poslední článek, nemůžu si pmoct, ale jsem na sebe celkem hrdá. Našla jsem si totiž brigádu. Já vím, že pro běžného člověka je to něco naprosto normálního nad čím by se ani nepozastavil, ale pro člověka introvertního, stydlivého, trpícího úzkostmi a fóbií z telefonátů je to celkem úspěch. Je to sice "jen" úklid a "jen" na dva týdny, ale výdělek je celkem slušný, takže já jsem nadmíru spokojená (navíc musím přihlížet k tomu, že jsem si brigádu začala hledat až tak v polovině srpna :D). Nastupuji už zítra. A směna mi začíná v 6. Ano, v 6 ráno. A je to poměrně daleko. Takže budu muset vstávat v 5. Spíš dřív. To mi ale až tak nevadí, protože budu končit ve dvě a potom mám v podstatě celý den volný (aneb celý den můžu prospat :D).
Nebudu vám tady nic nalhávat, jsem nervózní. A to dost. Ale upřímně, kdo není, když nastupuje do nové práce/brigády. Nikdy jsem si nemyslela, že úklid je taková věda, ale řeknu vám, to je teda něco. Byla jsem se už v práci kouknout jak to tam chodí a tak a byla jsem tak trochu zděšená. Máte tam několik různobarevných hadříků a každý z nich je na něco jiného, tucet přípravků, taky každý na něco jiného, obrovský svazek klíčů (opravdu nevím, jak si zapamatuju který je od zásobníku na mýdlo a který od zásobníku na utěráky, když vypadají oba stejně) a taky otravní zaměstnanci, kteří se chovají povýšenecky. No, musím holt zatnout zuby a přestat fňukat, protože někteří lidé takovouhle práci dělají celý život a většina lidí na ně hledí jako na podřadné bytosti, ,,no ježiš vždyť to je jenom uklízečka" a podobné kecy, které mě fakt štvou. Žádné povolání by nemělo být podhodnocováno, protože každé je svým způsobem důležité a neobešli bychom se bez něj. Panuje všeobecný názor, že lidská inteligence se měří počtem vysokoškolsých titulů, přitom na vš se v dnešní době může v podstatě dostat každý. Smutné.
Ale teď něco trošku pozitivnějšího. Poslední dobou se snažím myslet pozitivně (přestože jsem zarytý pesimista) a musím říct, že mi to úplně mění život. No vážně, řeknete si taková blbost, ale od té doby, co se snažím být dobře naladěná (i když se třeba ve skutečnosti cítím blbě a jenom to předstírám), dějí se mi samé dobré věci - našla jsem si brigádu, začala jsem si vypracovávat testové otázky (upřímně je to katastrofa, ale tak aspoň jsem začala) a dokonce jsem pohla i s tou maturitní četbou. Jo a taky jsem se přihlásila do Brna na přípravné kurzy na medicínu. To bude ještě sranda, ale o tom až později.
Dneska je navíc krásné počasí. A tím krásné nemyslím teploučko a sluníčko, ale zima a déšť. Jojo, to je moje počasí. Opravdu nesnáším vedra, už se nemůžu dočkat podzimu. Navíc dneska byla nádherná duha, kterou jsem si před chvílí šla vyfotit. :)


Nutím se do čtení a snažím se ignorovat povinnosti

26. července 2017 v 22:11 | M. (that journal girl)
Eh.
Omluvila bych se za svoji neaktivitu, ale můj blog stejně asi nikdo nečte takžeee.....eh.
Můj poslední článek byl celkem depresivní a když se na to dívám zpátky, dělala jsem trošku z komára velblouda a nebo je to možná i tím, že jsem právě teď v takové té i don't give a fuck náladě, což je sice přístup někdy prospěšný, ale všeho s mírou, protože se mi zdá, že poslední dobou mi to přidělalo víc problémů než jich vyřešilo. Zkrátka pořád si myslím, že mám na všechno čas, říkala jsem si: jo, tohle léto si prostě najdu brigádu, prostě to udělám a hádejte co? Když mi dneska zvonil telefon od neznámého čísla (hádám že to bylo od té firmy, kam jsem posílala životopis), nezvedla jsem to, protože #phoneanxiety. Yep. Judge me.
Když už jsme u těch věcí co nedělám, ale měla bych, promluvme si o tom, jak se krásně připravuji na příjmačky na medicínu. Slyším nějaké odpovědi? Ano, správně, nijak. A mé maturitní čtení? Za léto máme stihnout přečíst polovinu (čili 10 knih) a já přestože jsem náruživý čtenář, ještě jsem nedokončila ani jednu knížku. Ani žádnou pro zábavu. Přečetla jsem asi půlku Saturnina, poté se rozhodla, že to asi nebude nic pro mě, rozečetla jsem Papírová města, a jelikož jsem na to nějak neměla náladu, tak jsem to asi se 60 zbývajícími stránkami do konce odložila, no a teď se již potřetí snažím prokousat Velkým Gatsbym, a protože vím, že je to klasika a důležité čtení, tak se fakt nutím přečíst aspoň jednu kapitolu denně. Dokonce jsem si vypočítala, že když to tak ode dneška budu dělat, potrvá mi jen týden, než to dočtu. Cha.
Jo, taky nemůžu uvěřit, že jsem to právě napsala. Já se musím NUTIT do čtení. To je ale vtipné. Kdyby mi to někdo řekl, já nevím, před čtyřmi lety, asi bych se mu vysmála do obličeje. Vždyť čtení, to byl pro mě únik od toho nudného, běžného světa, bylo to pro mě potěšení, odměna, nejlpší část dne. A teď? Musím se do toho nutit. Haha. Neuvěřitelné. Ale vážně, mám o sebe obavy. Co se to se mnou poslední dobou děje? Jo moment, já zapomněla, dospívám. Prej nejlepší doba mého života, hahaaa, no tak to chci vidět ten zbytek teda.
Pardon, dnes jsem v poměrně sarkastické náladě.
Později asi budu tohohle článku litovat.
Ale hádejte co.
Můžu ho smazat (chichiii).
Ne, nejsem normální (kdyby vás to zajímalo).
A taky mám spánkový deficit a kofeinový.....eeeeh co je opak deficitu? No prostě nadbytek.
Ale abych se pořád jenom neočerňovala, dneska jsem zase začala psát. Po hoooodně dlouhý době. Je to nápad na jednu knížku, který uchovávám ve svojí hlavě už tak dobrých pět let. Vždycky jsem si myslela, že je to jeden z nejlepších námětů, které mě kdy napadly, ale jak jsem to teď začala psát tak se mi to vůbec nelíbí. Oh well. Ale takhle to bývá skoro pokaždé, když začnu něco psát, takže to ještě nevzdám. Možná až po týdnu (háhá).
No, myslím si, že jsem tímhle nefiltrovaným výlevem mé duše všechny pěkně otrávila, takže já už radši půjdu. Však víte, dohnat ten spánkový deficit (ehm nebo spíš 2 hodiny brouzdat po tumblr, ale to jste neslyšeli).
simpsons, tumblr, and alternative image

Zdroj obr.: WHI
 


Když nevíte, co dál

28. června 2017 v 15:38 | M. (that journal girl)
Život je někdy vtipný.

Něco málo o mně

23. května 2017 v 16:24 | M. (that journal girl)
Nový začátek

Silný pocit déjà vu se dostaví pokaždé, když se pokouším sesmolit první článek na nový blog, protože věřte mi, bylo jich požehnaně. Poprvé jsem začala blogovat asi ve třinácti letech, nyní je mi osmnáct, téměř devatenáct let, a za těch šest let jsem vystřídala víc blogů než ponožek. S tím, jak jsem rostla, se měnily mé zájmy a tím pádem i mé blogy - pokaždé zaměřené na něco jiného, co mě v tu chvíli zrovna bavilo - ať už to byli koně, anime nebo třeba pubertální výlevy mé duše. Na každém blogu jsem vydržela tak půl roku, maximálně rok, potom mě to omrzelo a přesunula jsem se na jiný, nebo jsem neblogovala vůbec. Upřímně, celkem se za to stydím, že nejsem dost disciplinovaná na to, abych se držela pouze jediného blogu. Svůj poslední blog jsem si založila v šestnácti, a od té doby jsem víceméně neblogovala. Ani nevím, co mě k tomu přivádí zpátky, ale říkala jsem si, že to zkusím. Nechci si nic slibovat, protože to v minulosti nikdy nedopadlo dobře, takže zkrátka budu blogovat, jen když budu mít náladu a o čemkoliv, co mě napadne. Nechci se omezovat na nějaké termíny zveřejňování nebo na určitá témata, jelikož takové věci mě celkem děsí a jak jde vidět, omezování se na konkrétní téma mi nikdy moc nešlo.

Kam dál